Nějakou dobu vás provází životem a vy si k ni uděláte neuvěřitelně těsný vztah. A pak najednou nic...
Pusto, prázdno, smutek, bolest, vzpomínky a v jednu dobu snad i zoufalství. Ovšem i ty vzpomínky nějak rychle blednou, protože ona vám nedala vlastně ani šanci se rozloučit. Přišel tedy konec, protože díky vaši neschopnosti si ji neumíte u sebe udržet.
Ihned jsem si začal vše vyčítat a klást si snad už zbytečné otázky: "Kdybych na ni alespoň tak netlačil. Asi jsem na ni měl být něžnější. Jenže jak jsem to měl jinak udělat, když jsem vždy tak neohrabaný a v návalu vlastní euforie také sobecky uzavřený do sebe? Vždyť já nehledím napravo ani nalevo, sakra!"
A nejhorší je, že není cesty zpět. Bylo to všechno tak rychlé, že i když se stalo, neumíte se s tím smířit, protože mysl na to nebyla připravena a ani náhodou nechce připustit, že by to měla být pravda. Prostě se zamkla sama do sebe a nechce si za žádnou cenu přiznat, že teď už to bude navždy jiné. Navždy! Už nikdy to nebude stejné...
... Téměř půl roku zpět jsem na ni nesáhl. Kdysi to byl můj miláček, s kterým jsem trávil večery. Dovedla být něžná a místy až brutálně vyzývavá. Naučila mě mnohé. Po téměř půl roce mne požádal kamarád, jestli by si ji na víkend nemohl půjčit. Neměl jsem s tím problém. Je to dobrý chlap a věděl jsem, že u něj bude v dobrých rukou. Když mi ji dnes ráno vracel, tvářila se spokojeně. Oba, kamarád i ona, si víkend zřejmě užili. Ale raději jsem se moc nevyptával.
Zběžně jsem ji prohlédl a když už jsem ji měl v ruce, hrábl jsem do jejich kovově lesklých vlasů. A v tu chvíli mě nechala napospas. Spodní éčko ten tlak nevydrželo. Její tělo z poniklované ocelí se již odmítalo dále rozkmitat a prasklo. Rozloučila se se mnou zvukem, který mi bude v uších znít ještě mnoho následujících dnů.
Ona odešla a já teď budu muset vyměnit komplet všechny. I ty, které se tváří, že by se mnou nějakou dobu vydržet mohly. Je mi to líto, holky, ale musíte jít také. Škoda, byly jste dobré. Sbohem, budete mi chybět...
P.S. Prodám ladičku. Taky už mě štve.
